Alkoholik

Nemůžeš přestat, protože příčina Tvého pití je úzkostech a depresích. Alkohol dokáže tyhle stavy na chvíli odehnat, proto bažíš po těch chvilkách o samotě s flaškou. Znám to ze své zkušenosti. Dokud se nezbavíš úzkostí a depresí, nevydržíš dlouhodobě abstinovat. Znám to osobně, taky mám špatnou psychiku, která mě nutí pít.

Pokusil bych se změnit ještě znovu přístup a pohled na věc, překopat sebe uvnitř s pomocí jiného odborníka, který nasměruje jiným směrem... prostě zkoušet to jinak a např. Reminiscence se depresí úplně nezbavila a daří se jí dlouhodobě abstinovat... zkuste třeba udělat v osobním životě věci, které se vám příčí, udělat pravý opak toho co celá léta děláte, změna pracovního oboru a jiná výplň volného času, naučit se jiné zvyky atd... nevzdávejte to

Neviem,ako je to u Lacey. Ale preco hned za vsetkym hladat uzkosti a depresie? Aj oddychovat resp. vypnut treba obcas. A niekto to vie len s alkoholom. Vytvori si z toho ritual. Je tazke vzdat sa tych ritualov.

Děkuji za rady. Já netrpim depresemi. Mám už přes dvacet let panickou poruch. A to jsou s alkoholem spojené nádoby. Funguje pochopitelne jako nejsnadnější anxiolytikum, úzkosti potlačí, ale jakmile jeho účinek odezní, jsou úzkosti ještě horší. Nechci své pití schovávat za psych.problemy. Tak to možná fungovalo na začátku. Beru antidepresiva a pomáhají. Čili pokud začnu zcela abstinovat, psychicky stav se jistě zlepší a ta AD jsou schopná udržet ty úzkosti na snesitelné úrovni... občasné epizodyJde tedy opravdu o to, abych si to definitivně srovnala v hlavě a dokázala čelit cravingu. Vždy jsem moc ráda a hodně četla...to byl můj útěk od reality, tak to mj.zkusim totiž cestou....vyměnit láhev za knížku.
K tomu mám domluvenou novou terapeutkou a antabus ve dvojité dávce ( jedná tableta na mě bohužel nefunguje). Tak snad už se to konečně povede....

Lacey, vynechej to slovo "snad" a pujde to lepe

Já bych se strašně ráda dostala do toho stavu, že " Už opravdu nechci". Nechci si sáhnout na dno, úplně si zničit ty zbytky hezkého života, které ještě mám. Kde vzít tu pokoru, ktera změní i to závislé myšlení? Můj alkoholický mozek mi vždy našeptá, že je to v pohodě....v práci i doma. Neopijim se na šrot, nemám áčka, fungují jakž takž...i když vím, že ta výkonnost by byla než pití hodně jinde.
Já bu.ych snad šla i na operaci mozku, kdybych si byla jistá, že mi to tam spraví. Bojuji sama se sebou, štve mě to, otravuje a trápí. Toužím po střízlivém životě, ale nejsem schopná si ho zajistit. Začala jsem zase chodit na terapii- skupina i individuál, jsem na antabusu(celkem zbytečně, prepiju ho bez nejmenších problémů). Co to teda je? Jsem slaboch, alibista, manipulátora...asi vše dohromady. Nejsem schopná abstinovat na sílu... vůlí, potřebuji změnit myšlení. Ale jak na to? Krtku, Já,Kveto.,poraďte, prosím.

Díky, Michale.

Když už mě tu někdo zmiňoval... že mám deprese a přesto už roky nepiju.... jo, to jo, ale život není hezký, je jen míň hnusný a snesitelnější - když nemusím zažívat ty největší hrůzy (vyhazovy z práce s velkou ostudou, úrazy - hlavně hlavy, nesnesitelné absťáky, tahy co nešly ukončit, JIPky, ARO, halucinace a především: ztráta lidské důstojnosti) Přestávala jsem pít šest let, jedna neúspěšná léčba za druhou, antabus, AA, psychiatři, psychologové... všechno nanic. Asi tě zklamu, ale mně to tzv. "přecvaknutí" v hlavě způsobil až prostý pud sebezáchovy. A to až po dlouhé době, umřít jsem mohla mockrát, kombinovala jsem tvrdý alkohol s benzáky, pila do bezvědomí. Ale prostě při jednom těžkém absťáku, když jsem seděla na záchodě a čůrala tmavě hnědou moč, jsem si řekla, že ještě nechci....tam. A pak šel nějak měsíc za měsícem, ani si ty počátky nepamatuju, ale najednou to byl rok, dva... potom už to bylo opravdu to NECHCI a ne NESMÍM. Ty počáteční měsíce jsem samozřejmě táhla vůlí, ale to není dlouhodobé řešení. Ty máš "nevýhodu", že ti pití zatím nezpůsobuje tak velké problémy, asi jsi nedorazila na to pomyslné dno. Jinak panickou poruchu jsem měla taky, bylo mi řečeno, že JE to projev deprese, takže podle mě depresí trpíš. Zdravý člověk asi nemá touhu se opíjet, aby unikl z reality - protože pro něj není ta realita tak trýznivá, nevím, myslím si to. Záchvaty paniky mě přešly poté, co jsem opustila zaměstnání (které jsem mimochodem milovala, ale nezvládala jsem stres s ním spojený) - o tom bych v tvém případě pouvažovala. Zvolnit, omezit aktivity, smířit se s tím, že nejsi zdravá a nezvládneš to, co ostatní - bolí to a odmítáš to přijmout, ale nakonec tě to stejně dožene. A k té tvé manipulaci: zřejmě trpíš nějakou poruchou osobnosti, já mám hraniční. Kamarád mi ukazoval svůj posudek od psychiatra a měl polymorfní (vícenásobnou) poruchu osobnosti, z nichž jedna byla "nezdrženlivá", s tím se opravdu těžko abstinuje. Víš ty, jak na tom opravdu psychicky jsi, znáš výsledky svých psychotestů ?

A k otázce kouzelného dědečka... kdyby mi tohle slíbil, pití bez problémů, bez absťáků, šla bych do toho. Možná i teď, po šesti letech abstinence. Přesto, že teď už nemám žádná bažení, alkohol je mi víceméně lhostejný, klidně ho nalévám návštěvám a mám doma v ledničce. Ale vzpomínka na TEN POCIT blažené rozpláclosti a uvolnění ta v hlavě pořád je.

Omlouvám se za sáhodlouhý příspěvek.

Lacey, já jsem na tom velmi podobně, mluvíš mi z duše.
Remi, opět díky za příspěvek, moc ráda Tě čtu.

Remi,díky moc za reakci. Poruchu osobnosti nemám. Jsem v péči psychologů a psychiatrů dlouhá léta. Mám i pětiletý sebezkušenostní terapeutický výcvik a sama jsem se psychoterapii závislých léta živila. Mám na své problemy fakt dobrý racionální náhled. Chápu, kde vznikly a jak a čím mě omezují v životě. Jenže mi tohle všechno je houby platné. Ono rozumět tomu prostě nestačí. Je potřeba se osobnostně posunout a to se mi dlouhodobě nedaří.Ja se právě hrozně bojím toho, že mě zastaví až ten pád na úplné dno, pud sebezáchovy. Vím, že to tak zákonitě musí dopadnout. Přesto si nedokážu s tím nezahravat. Ta závislost je fakt hrozně zákeřná a silnější, než já.